Norbertus Adamus Boccius (*1731 Temešvár, †1806 Valtice) byl významný člen řádu milosrdných bratří, mimo jiné především lékař a botanik. Přesto je jeho odkaz široké veřejnosti nepříliš známý a jeho dílo čeká na detailní prozkoumání a popis.

Boccius (foto č. 1) se narodil v Temešváru (na území dnešního Rumunska) do rodiny významného vojenského lékaře, jeho matka se však po brzkém ovdovění s dětmi přesunula do Vídně. Nižší vzdělání mladík získal ve Znojmě, pak studoval anatomii v Praze, kde také vstoupil do řádu milosrdných bratří a v roce 1749 složil řeholní slib. Následovala jeho studia ve Vídni, kde se věnoval chirurgii a následně získal diplom ranlékaře. Podle novějších pramenů byl bezesporu chirurgem, ale ne promovaným lékařem. Ve Vídni měl také pravděpodobně příležitost zdokonalit se v botanice, jelikož zahrady v Schönbrunnu vynikaly rozmanitou sbírkou rostlin. Tu doplňoval například významný botanik Nikolaus Joseph von Jacquin, který se vydal mimo jiné na čtyřletou výpravu do Karibiku, kde našel a popsal nové exotické druhy. Byl také jedním z propagátorů nového botanického systému a názvosloví dle Karla Linného a lze předpokládat, že Boccia v jeho díle ovlivnil. Po krátkém působení v konventu v Gorici (město na slovinsko-italském pomezí) jako představený přišel Boccius v roce 1763 do valtického konventu učit na zdejší medicínsko- chirurgické škole. Řád milosrdných bratří působil ve Valticích již od roku 1605, jednalo se o jejich první konvent založený severně od Alp (foto č. 2). Pro působení řádu a následný rozvoj jím spravované nemocnice byla nesmírně důležitá podpora vlastníků zdejšího panství, rodu Liechtensteinů, pro něž byly Valtice hlavním sídlem v Dolním Rakousku.  

Díky svým vynikajícím odborným, učitelským i organizačním schopnostem se stal Boccius již nedlouho po svém příchodu do Valtic, v roce 1766, převorem místního konventu, do této funkce byl následně zvolen ještě šestkrát. V letech 1784 – 1797 dokonce zastával funkci provinciála, z Valtic řídil celou rakousko-uherskou provincii řádu a na četných služebních cestách měl možnost poznávat nové rostliny, ale také šířit své botanické a zahradnické znalosti. Od roku 1778 se Boccius také stal ředitelem řádové medicínsko- -chirurgické školy, která dosáhla velmi vysoké úrovně a po zrušení školy pražské se ta valtická stala jedinou v celé provincii. Tato škola měla charakter dvouletého ošetřovatelského a chirurgického studia připravující adepty na studium medicíny na vysoké škole. Vyučovala se anatomie, nižší chirurgie, nauka o obvazech a ošetřování nemocných, ale také botanika a pěstování léčivých rostlin. Lze předpokládat, že právě pro výuku studentů vytvořil Boccius svá díla, dva rozsáhlé soubory herbářů.  

Prvním z nich je soubor vylisovaných rostlin, dílo nazvané „Herbarium vivum vel collectiones botanicae factae a F. Norberto Boccius S. Ordinis S. Ioannis de Deo et conventus Feldspergensi pro tempore priore anno MDCCLXVI“ (v překladu Živý herbář neboli botanické sbírky bratra Norberta Boccia z řádu sv. Jana z Boha toho času převora valtického kláštera 1766). Herbářem se během renesance měla na mysli především kniha s vyobrazením rostlin a popisem jejich použití, jedním z nejvýznamnějších děl tohoto typu je Mathioliho „Herbář jinak bylinář velmi užitečný...“ poprvé česky vydaný v roce 1562. Jeden z prvních herbářů v dnešním slova smyslu, tedy sbírku vylisovaných rostlin, tehdy nazývanou jako hortus siccus, vytvořil pravděpodobně Luca Ghini v polovině 16. století v Itálii. Tento způsob se následně velmi rychle šířil po Evropě, například v broumovském klášteře bylo nalezeno dílo vytvořené patrně na konci 16. století v okolí Bodamského jezera ve Švýcarsku a obsahující 358 vylisovaných rostlin. Za nejstarší dochovanou sbírku vylisovaných rostlin vzniklou na českém území je považováno dílo Jana Františka Beckovského z konce 17. století. Jedná se však o dílo nepříliš obsáhlé (asi 200 druhů), některé rostliny jsou dokonce nepřesně určené. Bocciovo dílo „Herbarium vivum...“ lze tedy považovat za jedno z nejstarších svého druhu na českém území, téměř určitě na Moravě, a navíc vyniká svou obsáhlostí. Jedná se o 3 svazky o rozměrech 50 x 35 cm vázané v kůži (foto č. 3), dva díly mají po 205 stranách s vylisovanými rostlinami (foto č. 4), třetí svazek obsahuje 122 stran s rostlinami a navíc 46 stran s abecedním rejstříkem všech druhů. Celkem obsahuje tento herbář více než 1 130 precizně vylisovaných rostlin, ty jsou celoplošně nalepeny na ruční papír, nejspíše škrobovým lepidlem. Na většině stran se nachází několik rostlin (foto č. 5) a jsou pomyslně usazeny do malovaných okrasných nádob (foto č. 4 a 5). Pro popisky Boccius však uváděl ještě názvy používané před zavedením systému Karla Linného, navíc bez citace autorů, což může ztížit správnou identifikaci druhů. V herbáři se nacházejí druhy především léčivé a užitkové, ale i plané (pocházející pravděpodobně z oblasti jižní Moravy), nebo pěstované běžně. Avšak dílo obsahuje také druhy okrasné, a dokonce i některé poněkud exotické exempláře, například je zde vylisován list papáji (Carica papaya). Rostliny se zachovaly v poměrně dobrém stavu, u některých je patrná například barva květu (foto č. 6). Je až s podivem, že tento herbář přežil i turbulentní události minulého století, nyní je uložen v řádovém archivu milosrdných bratří v Brně.  

Druhé Bocciovo unikátní dílo má téměř charakter encyklopedie, jedná se o 14 svazků o rozměrech 52 x 31 cm s nádhernými akvarelovými botanickými ilustracemi. První díl s názvem „Liber regni vegetabilis retinens plantas ad vivum pictas ab admodum reverendo ac venerabili patre Norberto Boccius ord. S. Joannis de Deo actuali Priori Feldsbergensi collectae et a Josepho, Francisco et Ferdinando Bauer pictae“ (v překladu „Kniha království zachovaných rostlin z živých namalovaných od důstojného a velebeného otce Norberta Boccia Sv. řádu Sv. Jana z Boha, převora valtického, sebraná a od Josefa, Františka a Ferdinanda Bauerových namalovaná“) pochází z roku 1777, další díly již byly nazvány „Hortus botanicus“ (Zahrada botanická), poslední svazek má dataci 1804. Velkou část botanických ilustrací pro toto dílo vytvořili bratři Bauerové, valtičtí rodáci, kteří se proslavili jako vynikající malíři rostlin i botanikové, účastnili se například i několika botanických výzkumných cest po celém světě. Do pozdnějších svazků přispívali i další malíři, Jacob Walter a řádový bratr Stanislav Figenschuh. Celkem do 2 750 obrazů Boccius zahrnul veškeré jemu známé rostliny. Oproti dílu Herbarium vivum je každý druh popsán užívanými latinskými jmény již s citací autorů, současně je už uvedeno také synonymum dle systému Linnéova (označeno zkratkou S.P.L.). Dále jsou připsány poznámky především o tom, zda se jedná o rostlinu planě rostoucí, či pěstovanou, o výrazných botanických vlastnostech či vegetačním typu (například druh slanomilný, vodní...).  

Rostliny jsou zachyceny velmi precizně a věrohodně. Malby zdůrazňují důležité morfologické znaky, například přítomnost chlupů, někdy je přidán i detailní pohled na květ a jeho části. Dílo je vypracováno systematicky, každý svazek je věnován určité části rostlinstva, například druhům miříkovitým, vikvovitým nebo skupině exotických rostlin. Součástí každého souboru je i seznam zahrnutých druhů, poslední svazek obsahuje index společný pro všechny díly. Herbář byl po dokončení věnován knížeti Aloisi I. Josefovi, který za to podpořil provoz valtické řádové nemocnice. Dnes tato evropsky unikátní sbírka uložena v sídle Liechtensteinů ve Vaduzu.  

Boccius zemřel ve Valticích v roce 1806 a byl pochován na místním hřbitově. Jeho odkaz je však dodnes přínosný. Z botanického pohledu přispěl například k mapování výskytu určitých druhů, nalezl třeba v oblasti jižní Moravy katrán tatarský (katran tatársky, Crambe tatarica), který se v současné době na našem území vyskytuje pouze velmi vzácně v panonských stepích (foto č. 7). Významná byla také Bocciova činnost zahradnická, šlechtitelská a sadařská. Zasadil se o založení zahrady léčivých rostlin u valtického kláštera foto č. 8) a dalších konventů kam v rámci své funkce provinciála zavítal. Léčivým rostlinám přikládal velkou váhu při léčení nemocných řádových nemocnicích, současně byl prodej léků i významným zdrojem financí pro klášter. Ve valtických hradebních příkopech také založil sad a věnoval se pěstování ovocných stromů, jako jsou meruňky, broskvoně a ořešáky. Nabádal k zakládání rostlinných sbírek, jakýchsi předchůdců dnešních genových bank. I díky jeho dobrým vztahům s Liechtensteiny navázal na jeho úsilí například knížecí úředník Theobald Wallberg, který v roce 1804 založil v Lednici první zemědělskou školu a založil tradici zahradnického vzdělání na jižní Moravě, dodnes udržovanou střední vinařskou školou ve Valticích a Zahradnickou fakultou Mendelovy univerzity v Brně sídlící v Lednici.

Bc. T. Štorková, doc., Ing. J. Neugebauerová, Ph.D., Mgr. D. Surá