Ing. J. Bajer
Rakytník řešetlákový – rakytník rešetliakový (Hippophaë rhamnoides L.)
Botanici obvykle určují tři druhy, které se významněji odlišují. Hippophaë rhamnoides L. – rakytník řešetlákový, Hippophaë salicifolia D.Don – rakytník vrbolistý a Hippophaë tibetana Schlecht. – rakytník tibetský.
Rakytník pochází ze střední Asie. V hluboké minulosti byl rakytník využíván v tradiční medicíně Indolů, Číňanů a Indů. Později se o jeho léčivých vlastnostech objevují popisy i v dílech řeckých a římských autorů.
Rakytník tibetský popsal v roce 1863 německý botanik Schlechtendal. Je to přízemní keřík 10 – 15 cm, zřídka 50 – 80 cm vysoký. Roste v horských oblastech Himálaje až do výšky 3000 m n. m.
Rakytník vrbolistý popsal v roce 1825 anglický botanik D. Don při zkoumání flóry Nepálu. Zde roste buď jako strom o výšce 5 – 11 m, nebo jen keř, vysoký 2 – 4 m, se svislými větvemi jako u vrby. Roste na jižních svazích Himálaje od 1500 do 3000 metrů nad mořem.
Rakytník řešetlákový je rozvětvený keř, dorůstající výšky 2 – 4 metrů, někdy i více. Je to světlomilná rostlina, která ve stínu plodí málo nebo vůbec ne.
Finský botanik Rousi (1971) po prozkoumání listů, semen a pylu rozdělil rakytník řešetlákový na devět poddruhů: Hippophaë rhamnoides ssp. rhamnoides, Hippophaë r. ssp. rivularis, Hippophaë r. ssp. carpatica, Hippophaë r. ssp. caucasica, Hippophaë r. ssp. turkestanica, Hippophaë r. ssp. mongolica, Hippophaë r. ssp. chinensis, Hippophaë r. ssp. Yunnanensis a Hippophaë r. ssp. gyantsensis, které nejlépe vystihují geografické rysy jednotlivých poddruhů. Někteří, zvláště čínští botanikové používají jiné taxonomické rozdělení a dělí rakytník na 6 druhů a dvanáct poddruhů.
Kořenový systém rakytníku je povrchový, proniká do hloubky 10 – 60 cm, ale horizontálně několikrát převyšuje průměr koruny. Kořeny jsou šňůrovité a zvláště u starších keřů vytvářejí nové výhonky, které postupně rozšiřují porost. Těmito odkopky se dá rakytník množit.
Výhony jsou z počátku stříbřité, později rezavohnědé, s trny dlouhými 1,5 – 6 cm. Naproti tomu jsou některé ruské odrůdy téměř bez trnů. Listy jsou kopinaté, 3 – 8 cm dlouhé, 0,5 - 0,9 cm široké, na líci temně šedozelené a na rubu nažloutlé nebo nahnědle stříbřitě bílé.
Rakytník je rostlina dvoudomá. Květy jsou malé, nepohledné a jednopohlavní. Samčí tyčinkovité květy jsou stříbřitě hnědé, pokryté hnědými někdy i bílými šupinkami, uspořádané v krátkých kláscích délky 0,5 – 0,8 cm, šířky 0,4 – 0,6 cm. Tyčinky jsou čtyři, s podélnými prašníky na krátkých nitkách. Samičích květů je spolu v listové pochvě u větví i trnů 2 – 5. Jsou žlutavé, bez lístků a pokryté šupinami. Soubor plodolistů je jen jeden. U mladých rostlin se někdy na úrodných půdách objevují květy samčí i samičí. Do začátku plodnosti nebo do založení plodových pupenů se mezi sebou prašníkové a pestíkové rostliny navenek neliší. V zimním období lze od čtvrtého roku velmi dobře rozeznat samčí a samičí pupeny. Samčí pupeny, tedy pylové, jsou výrazně větší, mají více šupin a jsou podobné malým šiškám. Samičí pupeny jsou 2 – 3krát menší a mají srdcovitý tvar.
Rakytník se vývojem liší od většiny stromů a keřů mírného pásma, které mají uzavřené pupeny s hustými šupinami, a které zakončují hlavní období růstu letorostů koncem května až začátkem června. Hlavní růst rakytníku začíná oproti nim až po odkvětu a trvá do začátku srpna, někdy až do podzimních mrazíků. V průběhu vegetace, asi uprostřed července, se v očkách v úžlabí šupin zakládají budoucí květní orgány. Na rozdíl od jiných keřovitých rostlin se květní orgány zakládají ve smíšeném pupenu, tj. spolu se základy listů a budoucího prodlužovacího výhonu. Základy květů jsou vždy v úžlabí spodních šupin, tedy u paty budoucího výhonu. Květní pupeny na jaře vytvářejí krátké plodonosné větvičky, 3 – 5 cm dlouhé, s chomáčky květů. Z nich se po opylení vytváří 2 – 11 plodů. Po dozrání plodů plodové výhonky odumírají. Rakytník kvete v dubnu při průměrné denní teplotě 7 – 12 0C. Kvést začíná téměř současně s otevíráním listů. Dříve (o 1 – 2 dny) kvetou kvítky prašníkové. Doba květu se pohybuje za slunečného počasí okolo 7 – 8 dní, v nepříznivých podmínkách i 10 – 11 dní. Rakytník je rostlina větrosnubná. Prašníkové květy jsou velmi dobře přizpůsobeny pro dobré šíření pylu. Části okvětí, které jsou na vrcholu spojeny, totiž vytváří klenbu, a ta nejen chrání pyl před rosou a deštěm, ale umožňuje také jeho lepší vyfoukávání přes boční štěrbiny. Pestíkové květy jsou rozmístěny poblíž základů výhonků a velmi dobře se opylují. Poté, co se na soubor plodolistů dostane pyl, jeho růst se zastavuje.
Po opylení se vytváří plod, kterým je peckovice okrouhlého, vejčitého nebo válcovitého tvaru. Plody jsou šťavnaté, voňavé, žlutého, oranžovo-žlutého až červeného zabarvení. Někdy mají voskové šupinky a tmavší líčko u stopky. Hmotnost plodu je u kulturních forem 0,5 – 0,9 g, u divoce rostoucích jen 0,15 – 0,5 g. Hmotnost 1000 ks semen činí 12 – 16 g. Chuťové vlastnosti plodů jsou rozmanité – od kyselých s trochou hořkosti až po sladké s příjemnou nakyslostí. Plody jsou rozloženy na větvích velmi hustě, jako by je oblepovaly (odtud také pochází ruský a ukrajinský název oblepicha). Rané odrůdy dozrávají v srpnu a září, pozdní formy dokonce až v říjnu. Plody na keřích lze sbírat po celou zimu, neopadávají. Když však přejdou plnou zralostí, olejnaté látky v nich se mění a chuť se stává nepříjemnou. Semena jsou lesklá, šedohnědá nebo tmavá, s podélnou brázdičkou.
Výskyt a historie
Původní vlastí rakytníku je zcela jistě Asie, a to velmi široký euroasijský areál v různých nadmořských výškách. V závislosti na místě výskytu a podmínkách prostředí se může jednat o keř, 2-3 m vysoký, či strom výšky 10 – 15 m, ale také až 18 m. Největší rostliny nalezl v Číně v Sečuánu v roce 1913 botanik Wilson.
Rakytník se nejvíce rozšířil po poslední době ledové. Po ústupu ledovce ve střední Evropě zcela převládly husté porosty stromů. V západní Evropě nalezneme jeho původní porosty na pobřežích moří, ale i v poříčí horských řek Itálie, Švýcarska a Rakouska a také ve Francii, Polsku, Německu, Anglii, Holandsku a Finsku. Nejsevernější porosty rakytníku byly nalezeny v severozápadním Norsku až do 600 severní šířky a ve Švédsku, hlavně v Botnickém zálivu. V Čechách žádné původní porosty nejsou.
Rakytník jako světlomilná rostlina obsazoval zbylá světlá místa (poříčí řek, říční ostrovy a pobřeží moří), kde velké stromy byly ničeny záplavami. Rakytník je geneticky velmi plastická rostlina. Vyskytuje se v mnoha ekotypech a je vhodný pro kultivaci a šlechtění jako ovocná dřevina. V různých podmínkách jeho výskytu se vytvořilo enormní množství geografických ras. Rakytník řešetlákový H. rhamnoides. ssp. rhamoides je však rozhodně pro kulturní pěstování nejvhodnější. Ze světové rozlohy rakytníku, původních,divokých porostů která činí 1,5 miliónu ha, je 90 % na čínském území . Slouží hlavně jako zdroj pro vypěstvání nových rostlin k úspěšné rekultivaci tamních území postižených šířící se vodní a větrnou erozí..
Rakytník získal dle historických záznamů své jméno v dobách Alexandra Makedonského, kdy vojáci pro sebe a své koně využívali rakytník k obnově sil. Koně získali díky obsahu oleje lesklou srst, od toho tedy „hippos“- kůň, „phaes“ – lesk.
Plody rakytníku také využívali obyvatelé Tibetu, Mongolska, Číny, Sibiře, ale i Řecka a Říma jako potravy i léčiva. O léčivých účincích rakytníku se poprvé zmiňují Čtyři knihy léčitelství od čínského autora z let 773 – 783 n .l. Největší pozornost poutal rakytník v Rusku. Jako jediný ovocný druh i v klimaticky nepříznivých oblastech přetrvával a poskytoval ovoce. Porosty rakytníku v Rusku jsou velmi rozmanité a již původní rostliny mají velké plody, přímo vybízejí ku šlechtění. Na začátku 20. století jeho význam dále narůstal, zvláště, když byly stanoveny obsahové látky plodů. Množství vitamínů, minerálních a jiných cenných látek určilo rakytník k dalšímu zkoumání, šlechtění odrůd a později k velkovýsadbám pro průmyslové zpracování. Ruští šlechtitelé se nejvíce zasloužili o zavedení nových odrůd. Již v roce 1949 byl v ruském městě Bijsk vybudován první závod na výrobu rakytníkového oleje a dalších vitamínových výrobků.
Účinné látky
Obsahem biologicky aktivních látek patří rakytník mezi nejcennější potravinářské a léčivé rostliny. Jeho plody se jedí čerstvé nebo se z nich připravují různé produkty. V čerstvých plodech je obsaženo 4 – 13 % olejů, 2 – 5 % cukrů (glukózy, fruktózy a sacharózy), 1 – 4 % organických kyselin (převážně kyseliny jablečné), dále pak anthokyany, leukoanthokyany, katechiny (od 50 do 250 mg u divokých drobnoplodých forem), pektinové látky a třísloviny, kyselina askorbová (vitamin C: 100 – 400 mg ve 100 g hmoty), vitaminy B1, B2, kyselina listová (vitamin P, celkové množství je u různých odrůd 75 – 100 mg ve 100 g), steriny, vitamin K6 (20 mg ve 100 g), cholin (50 - 60 mg ve 100 g), nasycené mastné kyseliny, mezi nimiž je zvláště cenná kyselina linolová a kyselina linolenová, bioflavonidy (24 – 45 mg ve 100 g), fytochinony (skupina vitaminu K, nacházejí se v plodech v množství od 0,9 - 1,5 mg ve 100 g) aj.
Plody rakytníku zasluhují zvláštní pozornost právě díky obsahu vitaminů C a P a znásobení jejich účinků. Vitamin P nejenom posiluje kapiláry cév, ale také svojí přítomností zabraňuje rozkladu vitaminu C a zvyšuje jeho působení. Touto skutečností se vysvětluje vysoká odolnost vitaminu C v plodech rakytníku, který se dobře uchovává i při sušení a tepelném zpracování.
Oranžově červené zbarvení plodů je podmíněno obsahem karotenoidů – vitaminů skupiny A rozpustných v tucích (karoten, kryptoxantin apod.), kterých obsahuje až 40 mg ve 100 g hmoty, z toho 10 – 12 mg samotného karotenu. Množství karotenu (provitaminu) je několikrát vyšší než v mrkvi a tykvi. Nejvíce ho obsahují plody červených odrůd v plné zralosti, mražením se jeho obsah nesnižuje. Proto je rakytník považován za možnou průmyslovou surovinu pro výrobu karotenu.
Plody rakytníku dále obsahují tokoferol – vitamin E (obsahem tohoto vitaminu zaujímá rakytník první místo mezi všemi plodovými rostlinami).
Ve větvích a listech rakytníku je obsaženo asi 10 % tříslovin, v kůře větví serotonin. Listy obsahují flavonoidy, vitamin P a až 70 mg vitaminu C a také minerály, vápník a hořčík.
Zvláštní význam má rakytníkový olej – tmavě oranžová nebo světlá tekutina s charakteristickou chutí i vůní. Jde v podstatě o přírodní koncentrát vitaminů F, E, P, K, A atd. Je v něm obsaženo 250 mg karotenoidů, až 300 mg vitaminu E (zejména olej vyrobený z plodů tmavého zbarvení), 50 mg kyseliny olejové a 15 mg kyseliny linolové. Ze semen rakytníku byla izolována důležitá surovina, která se používá k výrobě významného antioxidantu oligoprokyaninu (OPC) jako složky doplňků stravy a kosmetiky.
Množství oleje, vitaminu C a karotenoidů značně kolísá v závislosti na odrůdě, stanovišti i klimatických podmínkách roku. Chladné a vlhké léto je příznivé pro hromadění kyselin a snížení obsahu cukrů. Při skladování čerstvých plodů se s probíhajícím procesem zrání snižuje množství vitaminu C a cholinu. Doporučuje se včas sklizené plody zmrazovat.
Plody dále obsahují kumariny, aminokyseliny a mnoho minerálních látek (Pb, Ni ,Mo, V, Mn, Cu, Si, Fe, Al, Ca a další). Ruští vědci získali z kůry rakytníku alkaloid hippophain, který později v krystalické formě identifikovali jako 5-oxytryptamin. Je známo, že tento fyziologicky aktivní amin zvaný serotonin nebo entenamin se vyskytuje v živočišném organismu. U rostlin byl zde zjištěn poprvé. Jeho obsah v rakytníku kolísá od 0,3 do 0,4 %. Serotonin vykazuje také protinádorovou aktivitu.
(Pokračování)
