Léčivé rostliny a drogy lze uspořádat a třídit podle různých hledisek, např. podle systému botanického, z hlediska morfologického (podle druhu používaného rostlinného orgánu), podle účinku na lidský organismus nebo podle chemické povahy látky v rostlinách obsažených. I když obě poslední hlediska se do značné míry kryjí, přece je třídění v obou případech jiné, protože někdy dvě látky chemicky naprosto rozdílné mají podobný účinek, a naopak látky příbuzné chemicky se ve svých fyziologických účincích značně liší. V rostlinných pletivech je sice vždy obsažena celá řada látek, ale z nich ovšem jen některým vděčí rostliny za své použití v lékařství. I když tyto látky nepůsobí izolovaně, ale jejich účinek je ovlivňován látkami jinými, je obvykle jedna látka nebo soubor víceméně chemicky blízkých látek nositelem účinku, který si lze přesněji osvětlit farmakologickým pokusem s touto látkou, izolovanou od ostatních. Ostatní látky jsou buď vedlejší, které jen více nebo méně ovlivňují účinek látek hlavních, nebo balastní, které z léčebného hlediska nemají význam, nebo dokonce mají účinky nepříznivé. Přesnou hranici mezi nimi ovšem není vždy možno vytyčit, protože se v určitých případech v lékařství používají i látky balastní nebo látky, jejichž tvorba je hlavním výsledkem výměny látek v rostlině (cukry, tuky, vlákna).
Obvykle jsme zde odkázáni jen na hledisko kvantitativní a považujeme za léčiva jen ty látky, které mají vyhraněný fyziologický účinek na lidský organismus již v malém · množství. Zvlášť pro pěstování léčivých rostlin je proto chemické roztřídění nejdůležitější, protože musíme být vedeni snahou produkovat rostliny co nejkvalitnější, to znamená s co nejvyšším obsahem účinných látek. Toto hledisko vystupuje do popředí hlavně dík přesunu terapie od léčivých čajů a klasických galenických přípravku, kde se uplatňoval celý soubor látek obsažených v použitých rostlinách nebo dokonce v jejich směsích, k izolovaným čistým léčivým principem. Všechny účinné látky jsou produkty rostlinného metabolismu a je tedy snadno pochopitelné, že to jsou často celé soubory látek chemicky si blízce příbuzných.
Pro úspěšné pěstováni je nutno mít na paměti zásadní rozdíl mezi léčivými rostlinami a ostatními hospodářskými plodinami a z toho vyplývající rozdíly v jejich produkci. Ostatní kulturní rostliny jsou pěstovány pro získání látek, které rostliny vytvářejí jako základní stavební složky svého těla a své živiny (celulóza, sacharidy, tuky, bílkoviny), kdežto skupiny látek, které nás zajímají z hlediska farmaceutického, jsou pouze vedlejšími produkty asimilace. Z toho plyne zvláštní náročnost pěstování léčivých rostlin. Pro úspěch v něm nestačí pouze zachování nejdůležitějších vnějších vlivu v jejich optimální intenzitě a poměru (světlo, teplo, živiny, biotické faktory), které přímo určují výnosy a které můžeme nejvýrazněji ovlivnit dobou výsevu nebo výsadby, volbou sponu, výživou a zálivkou, obděláváním půdy a potíráním plevele a škůdců, ale v daleko větší míře se zde uplatňují opatření k docílení zvláštní kvality např. zdůrazněním určitých faktoru (zvýšení přisunu určité živiny, volba pozemku určitého charakteru) a zvlášť genetické ovlivnění pěstovaných rostlin (selekce, křížení, umělé ovlivňování dědičných vlastností např. zářením apod.). V našem případě tedy není základním meřítkem úspěchu pěstování množství a prostá hmota rostlin sklizených z jednotky obhospodařované plochy, ale daleko spíše musí zajímat výnos účinné látky z takovéto plošné jednotky. Ten muže být stupňován jednak zvyšováním výnosu rostlinné suroviny, jednak zvyšováním obsahu účinných látek v rostlinách. Přirozeně zvláště v případě, kdy léčivou rostlinu musíme považovat za surovinu k průmyslové výrobě obsahových látek, je tato druhá cesta daleko výhodnější, protože pro toto průmyslové zpracování je snížení poměru mezi látkami účinnými a vedlejšími a balastními snažíš a ekonomičtější.
A vůbec, hlavním kritériem pro posuzování kvality léčivé rostliny a drogy je jejich účinnost přímo závislá na obsahu účinných látek. Nikdy nelze dost zdůraznit nutnost dodržování dalších opatření směrujících k získání kvalitní drogy, hlavně správného způsobu sběru, sušení a uchovávání, které mají častá zásadní význam z hlediska obsahových látek, protože jejich nedodržením dochází často k yenům úbytku nebo dokonce k úplnému rozkladu.
Poznání charakteru účinných látek, jejich vytváření a naopak i jejich odbourávání, k němuž dochází v rostlinách přirozenou cestou nebo umělými vlivy, nám pomůže pochopit požadavky předepsaných agrotechnik.
Další důležitou skutečností, která vysvětluje nutnost velké péče, již sběr i pěstování léčivých rostlin vyžaduje, je to, že jako vedlejší produkty jsou účinné látky v rostlinách přítomny většinou v minimálním množství a jejich obsah často činí jen zlomky procenta jejich celkové hodnoty; jakékoliv jejich poškození znamená ve skutečnosti velikou ztrátu. Naopak zachování těchto látek nebo jejich zvýšení je nejen velmi žádoucí z hlediska lékařského, ale přináší vždy i značný ekonomický efekt.
Tento článek má přinést stručný přehled hlavních rostlinných látek důležitých pro lékařství. Hlavní pozornost přitom věnujeme našim domácím léčivým rostlinám. Za zmínku ještě stojí, že určité látky jsou obvykle charakteristické pro určité čeledi přirozeného rostlinného systému.
Ve valné většině jsou to organické látky, často velmi komplikované struktury. Účinné látky, zvláště ty, které mají silné farmakologické působení, bývají v určitých druzích rostlin pouze jednoho typu, a proto ani zařazení jejich matečných rostlin do tohoto systému obvykle nečiní zvláštní potíže, pokud ovšem můžeme tyto látky samy vzhledem k jejich komplikovanosti jednoznačné zařadit. Prvou hlavní skupinu tvoří přímé asimiláty rostlinné, což jsou zejména sacharidy a tuky.
Sacharidy
Jednoduché z nich - monosacharidy - se jako léčiva v pravém slova smyslu používají jen zřídka, obvykle slouží v medicíně pouze jako chuťová korigencia a látky ovlivňující osmotický tlak. Z polysacharidu, to jest sacharidu, jejichž molekuly jsou navzájem glykozidicky zřetězeny, se používají škroby, celulóza v podobě vaty a ve vlastním léčivém smyslu slizy, pektiny a gumy, což jsou složité látky rozmanitého charakteru, vyznačující se společnou schopností tvořit s vodou vysoko viskózní koloidní systémy. Nejdůležitější z nich jsou slizy, mezi něž patří např. glukozany lichenin a izolichenin pukléřky islandské (Cetraria islandica), sliz proskurníku (Althaea officinalis), založený na glukóze a xylóze, sliz semen lnu (Linum usitatissimum), obsahující kromě monosacharidú uronovou kyselinu.
Tuky
Jsou glyceridy vyšších mastných kyselin. Většina rostlinných olejů jsou důležité živiny a nelze je považovat za léčiva v pravém slova smyslu, neboť se používají v lékařství hlavně jako pomocné látky. Použití docházejí oleje z mnoha druhu rostlin: olivový (Olea europea), mandlový (Amygdalus communis), podzemnicový (Arachis hypogaea), repkový (Brassica rappa), bavlníkový (různé druhy rodu Gossypium), sezamový (Sesamum indicum), lněný (Linum usitatíssimum), makový (Papaver somniferum).
Za léčivo v pravém smyslu slova lze považovat olej ricínový, který je v Orientě běžné používán jako poživatina, ale glycerid ricínolové kyseliny, který je jeho hlavní složkou, se u Evropanu projevuje projímavým účinkem.
Alkaloidy
Tímto pojmem jsou označovány dusíkaté látky zásadité povahy, které se v přírodě vyskytují až na malé výjimky pouze v rostlinné říši. Pro jejich chemickou strukturu je důležité to, že dusík je obvykle vázán v cyklickém základu jejich molekuly. Některé z nich jsou látky bezkyslíkaté, jiné obsahují kyslík: Mají vesměs silný fyziologický účinek. V rostlinách bývají obsaženy ve všech jejich částech, i když často jejich množství v určitých pletivech nebo orgánech je významnější než v jiných. Obvykle je v rostlinách přítomna celá skupina alkaloidu blízkých strukturou i účinkem. Zřídka se objevují volné, ale jak jim to umožňuje jejich zásaditá povaha, tvoří soli s organickými kyselinami přítomnými v buněčné šťávě. Volné jsou obvykle krystalické látky snadno rozpustné v organických rozpustidlech (líh, éter, chloroform a pod.), zato špatně rozpuštěné ve vodě, zatímco u jejich solí; většinou také krystalických, je tomu naopak.
Jsou výsledkem metabolismu dusíku, a již tím je dána nezbytnost dusíkaté výživy pro jejich tvorbu. To bylo potvrzeno již četnými pokusnými pracemi s pěstováním různých alkaloidní ch rostlin. Z dalších faktoru, ovlivňujících tvorbu těchto látek, byl prokázán příznivý vliv slunečného záření, který lze příznivé ovlivnit volbou vhodného stanoviště. Dalším důležitým poznatkem, který lze využít při produkci alkaloidních drog, je kolísání obsahu alkaloidu v rostlinách během vegetace i během dne. Bylo prokázáno, že jejich hladina dosahuje u většiny těchto rostlin maximální výšky v době kvetení a v dopoledních hodinách je jejich obsah v rostlině vyšší než večer. Těchto poznatku se využívá k volbě nejpříhodnějšího termínu sklizně.
Z botanického hlediska je zajímavé, že ačkoli se alkaloidy vyskytují v rostlinách výtrusných, naho- i krytosemenných, tedy vývojové nižších i vyšších, nejčastěji je nalezneme v rostlinách dvouděložných. Přitom jsou to látky zvlášť pro některé čeledi tak typické, že např. pro vyhledávání nových účinných látek tohoto druhu již pouhá botanická příslušnost rostliny od některé z těchto charakteristických čeledí nám muže být důležitým vodítkem. Pro určité čeledi bývá také charakteristický strukturální typ obsažených alkaloidu.
Nejdůležitější čeledí zahrnující alkaloidní rostliny jsou liliovité (kýchavice, ocún), pryskyřníkovité (pryskyřník, ornej, čemeřice), makovité (mák, vlaštovičník), mrkvovité (bolehlav, pakmín), toješťovité (rauwolfie), lilkovité (rulík, durman, blín, potměchuť, tabák), mořenovité (chinovník, kávovník) aj. Alkaloidy se obvykle třídí podle stavby základního dusíkatého jádra nebo podle té části molekuly, která je nositelem účinku. Nejčastěji jsou odvozeny od pyrolu, pyridinu, tropanu, izochinolinu, chinolinu, indolu, fenantrenu, imidazolu, purinu apod.
Od purinového základu jsou odvozeny alkaloidy kofein , theobromin a theofylin. Působí hlavně na srdeční činnost, centrální nervový systém a příčné pruhované svaly. Jsou obsažený v kávě, čaji, kakau a semenech koly. V našich domácích rostlinách tyto alkaloidy nejsou zastoupeny.
Izochinolinové jádro je základem další skupiny, do které řadíme kromě berberinu z dřišťálu a korydalinu z dymnivky, které nemají význam v lékařství, důležité alkaloidy z hlavěnky dávivé, pocházející z Jižní Ameriky. Používají se hlavně k tlumení kašle a jejich hlavními zástupci jsou emetin a cefaelin. Z našich domácích rostlin se nalézají alkaloidy tohoto typu v máku (Papaver somniferum L.J. Jsou to hlavně papaverin, narkotin a jiné chemicky blízké. Jsou důležitou součástí opia, zaschlé mléčné šťávy získávané z naříznutých nezralých makovic. Ty se nařezávají mělkými spirálovými řezy asi 2-3 týdny po odkvetu a šťáva, která vytéká z ran a nechá se přes noc zaschnout, se ráno seškrabuje do hrud bochníkovitého tvaru. Vzhledem k velké pracnosti získávání opia byla snaha o nalezení ekonomičtější metody získávání makových alkaloidu vyřešena zavedením jejich extrakce z makoviny, kterou se navíc neovlivní výnos semen. Zavedení této metody vedlo k pokusům na osvětlení vlivu dědičnosti a podmínek pěstování na obsah alkaloidu. Bylo zjištěno, že jeho výše je závislá na odrůdě. Všeobecně jsou modro semenné odrůdy na alkaloidy bohatší než bělosemenné. Stejné tak je na druhu odrůdy závislé i složení alkaloidu. Další opiové alkaloidy morfin, thebain a jim podobné jsou odvozeny od fenantrenu. Celkem bylo v opiu nalezeno asi 25 alkaloidu, z nichž nejmohutnější účinky má morfin, který ovlivňuje centrální, ale i vegetativní systém nervový. Jeho umělé deriváty kodein a dionin vděčí stejně jako papaverin za své upotřebení v lékařství zvýraznění určité složky působení (tlumící křeče, kašel atd.). K alkaloidům fenantrenového typu patří dále alkaloidy mléčné šťávy vlaštovičníku (Chelidonium majus L.), např. chelidonin, podobný stavbou molekuly i účinky morfinu, ovšem s účinkem daleko slabším.
Na pyrolu a pyrolidinu jsou založeny takzvané tropanové alkaloidy, vyskytující se hlavně v rostlinách lilkovitých, rulíku, blínu, durmanu, potměchuti. Působí jednak na činnost centrálního, ale hlavně vegetativního nervstva. Hlavními zástupci látek této skupiny jsou atropin, hyoscyamin, skopolamin.
Rulík (Atropa bellandonna L.) je typická rostlina lesních světlin. Dává přednost vápenitým půdám a stanovištím s dostatkem slunce. Jeho kultury jsou rozšířeny hlavně v Anglii a Americe.
Durman (Datura stramonium L.) je typická rumištní rostlina vyhledávající půdy bohaté dusíkem. Je hojné pěstována hlavně v Anglii, Francii, Německu, Maďarsku, Rakousku, Americe a Japonsku.
Blín (Hyoscyamus niger 1.) se vyskytuje ve dvou varietách jako dvouletá nebo jednoletá bylina vysévaná hlavně v kulturách. Je to také rostlina dusíkomilná, tedy hojná v okolí lidských obydlí, na rumištích apod.
Všech drog z těchto rostlin (kořenu, listu, semen) i jiných pěstovaných druhu (Hyoscyamus mutiscus, Datura metel) se používá hlavně k izolaci atropinu, který nachází bohaté uplatnění v léčení astmatu, křečí zažívacího traktu a očním lékařství.
Alkaloidy pyridinové a piperidinové jsou zastoupeny v rostlinách z čeledi lilkovitých nikotinem, který se nachází v listech tabáku (Nicotíana tabacum). Koniin obsažný v nati a plodech bolehlavu (Conium maculatum L.) byl používán zevně k tišení bolestí. Dnes upozorňujeme na jeho plody jako možnou nebezpečnou záměnu s plody anýzu.
Lobelka (Lobelia inflata) obsahuje lobelin ovlivňující dechové centrum. Z alkaloidu odvozených od indolu jsou nejdůležitější strychnin a brucin. Pocházejí ze semen kulčiby dávivé (Strychnos nux-vomica). Silné dráždí nervová centra.
Dalšími zástupci této skupiny jsou fyzostigmin a yohimbin. V našich rostlinách nejsou zastoupeny stejně jako alkaloidy dalšího typu, chinolinové. Sem patří důležité látky: chinin a jeho deriváty, nacházející se v kúře různých druhů chinovníku. Ty jednak působí zhoubně na původce malárie Plasmodium malariae, jednak ovlivňují centrum řídící tělesnou teplotu. Hořké chuti těchto alkaloidu a průvodních hořčin se využívá použitím kúry a extraktu z ní jako amar….
Alkaloidy peptidické povahy. Část jejich molekuly má bílkovinnou povahu. Jsou typické pro některé houby. Nejdůležitější z nich jsou alkaloidy námele, založené na lysergové nebo izolysergové kyselině, na kterou jsou vázány peptidy nebo amidy odvozené od účinných aminu histaminu a tyraminu. Základní látky této skupiny jsou ergo basin, ergotamin, ergosin, ergokryptin, ergokristin a ergokornin, které se vyznačují specifickými účinky na vegetativní nervový systém. Protože charakteristicky ovlivňují stahy hladkých svalu a prokrvení dělohy, našly použití v gynekologii, kdežto u chemicky umele obměněných se využívá jejich schopnosti snižovat krevní tlak.
Selekcí byly k umělému pěstování vyšlechtěny takové typy námelové infekce, které poskytují sklerocia nejen s vysokým obsahem alkaloidu, nesrovnatelné vyšším než má námel divoce rostoucí, ale i s alkaloidy určitého typu (ergotaminové nebo ergotoxinové skupiny), což je neobyčejné žádoucí pro průmyslovou výrobu těchto čistých látek.
Dusíkaté terpenoidy jsou základem akonitinu z oměje (Aconitum napellus, L.), pro svou vysokou jedovatost již zřídka používaného léku s účinkem na centrální nervový systém.
Alkaloidy veratrové jsou obsaženy v oddenku kýchavice (Veratrum album) a semenech jihoamerické sabadily (Schoenocaulon officinale). Amidické povahy jsou kolchicin, hlavní účinná látka semene ocúnového (Colchicum autumnale), a kapsaicin plodu paprikových (Capsicum annuum), který dráždí zakončení nervu citlivých na teplo a tím působí prokrvení. Ostrá chuť podmiňuje jeho použití jako akrium.
K alkaloidům bývají někdy řazeny i látky odvozené od aminii, např. efedrin z různých druhu chvojniku (Ephedra), vyznačující se obdobnými účinky na vegetativní nervy jako hormon adrenalin. Do téže skupiny patří i mezkalin, hlavní účinná složka opojné šťávy z některých kaktusu, používané jihoamerickými Indiány, a muchomurkový jed muskarin.
RNDr. PhMr. Jan Minařík
