Předpis fytofarmak se postupem doby stal hlavně pomocí lékárníků nepostradatelnou součástí racionální lékové terapie; přitom by mělo platit, že rostlinné prostředky musí být podrobovány stejně přísným zkušebním testům jako chemicky syntetizované léky.
Pojem fytoterapie zavedl francouzský lékař Henri Leclerc, který žil v letech 1870 až 1955. Pod tímto se rozumí taková forma terapie, která se zabývá prevencí či terapií nemocí léky přírodního původu.
Fytoterapie není žádná alternativní medicína, ale je dnes považována za součást, ne však za náhražku, vědecky orientované „školské medicíny“.
Fytoterapeutika nejsou, až na malé výjimky, vhodná pro akutní či nouzovou medicínu, ani pro samotnou léčbu těžkých onemocnění či poruch látkové výměny. Fytoterapeutika hrají v rámci klinické medicíny daleko menší roli než v rukou praktika. Rizika fytoterapie:
- užívání kvalitativně nevhodných fytofarmak spojených s poddávkováním či se záměnou fytofarmak s potravinovými „doplňky“
- nevhodná doba jejich aplikace
- špatné zvážení vztahu užitku a rizika v tomto ohledu, přecenění účinnosti fytofarmak při současném podcenění závažnosti nemoci
- neznalost nežádoucích vedlejších účinků fytofarmak a jejich event. interakcí s ostatními současně pdávanými léky.
I u fytofarmak je nezbytně nutná indikace k jejich užití, adekvátní dávkování a respektování kontraindikací či nežádoucích vztahů k ostatním lékům. Proti synteticky připravovaným lékům mají fytoterapeutika výhody ve vyšší terapeutické šíři, v menším počtu nežádoucích vedlejších účinků a interakcí, a tím i ve vyšší potenciální bezpečnosti léku. Přípustnost fytofarmak k obecnímu použití musí být dokumentována kontrolou farmakologické kvality, ověřením neškodnosti a současnou účinností. Z tohoto hlediska se tedy fytofarmaka rovnají běžným syntetickým lékům; žádné fytofarmakum nelze přirovnávat k tzv. doplňkům potravy. Na ty platí jiná pravidla. Nejde ani o „přírodní kosmetika“, byť tato mohou obsahovat v malém množství i rostlinné extrakty.
Pro reprodukovatelnost účinnosti fytofarmak je nejdůležitejší standardizace rostlinného extraktu, obsah účinných látek musí být konstantní, zároveň musí být garantován povolený obsah nežádoucích průvodních látek. Jen tak lze mluvit o optimální standardizaci, která garantuje z fytochemického hlediska reprodukovatelný efekt.
Foliaca, 6, 2002, č.2, s. 10 – 11
MUDr. B. Fuchs, CSc.
