V moderní době, kdy si ve farmaceutickém průmyslu stále více razí cestu syntetická výroba léčiv, léčivé rostliny i nadále neztrácejí svůj význam a zůstávají důležitou surovinou. Vzhledem k požadavkům výroby nestačí už pouhý sběr u nás rostoucích léčivých rostlin, ale je potřeba pěstovat některé formou zemědělské velkovýroby. S rostoucí polní výrobou roste však i nebezpečí chorob a škůdců, jejichž rozšíření a intenzivnější výskyt muže způsobit velké materiální škody. Choroby způsobené parazitickými houbami, zvané mykózy, nabývají v poslední době velkého hospodářského významu. Stále více se objevuje nutnost seznámit se blíže s některými houbovými patogeny, prostudovat jejich biologii, mechanizmus šíření nákazy a cesty nákazy a možnost boje proti nim. Parazitické houby jsou většinou mikroskopické rostlinné organismy, které nemají listovou zeleň - chlorofyl. Vytvářejí podhoubí, tzv. mycelium, jednobuněčné i více buněčné, jímž se rozrůstají houby v pletivu hostitelských rostlin a vysávají potřebné živiny. U některých parazitu postupuje mycelium z buňky do buňky, u jiných je mycelium rozlezlé intercelulárně (mezi buňkami) a vysílá do buněk pletiva hostitele pouze myceliové výběžky - haustoria, nebo se vytvářejí svazky kyjovitých přísavek na styku s hostitelem. U druhu intracelulárních (mycelium uvnitř buňky) zabíjí mycelium brzo hostitelskou buňku a část pletiva brzy hyne. Houby způsobují na hostitelské rostlině nápadné změny, různé listové skvrnitosti, zpomalení vzrůstu, vadnutí, zkrucovaní listu, omezené nebo rozsáhlé nekrózy.

Všechny parazitické houby vytvářejí velmi mnoho výtrusu - spor (konidií), které se rozšiřují nejrozmanitějším způsobem.

Některé parazitické houby - pravé plísně (Phycomycetes) - se šíří samostatné pomocí pohyblivých výtrusu opatřených bičíky (zoospory) v kapce vody nebo v nepatrné vrstvičce vody v pode. Takto se rozšiřují druhy rodu Pythium, které způsobují padání klíčních rostlinek a zahnívání kořínku. Tyto houby jsou celou svojí biologií vázány na vlhké prostředí; mohou žít ve vlhké zemi, odtud pak napadají kořeny, hlízy a oddenky i hypokotyly klíčících rostlinek. Zoospora opatřená dvěma bičíky rejdí tak dlouho, až najde hostitelskou rostlinu, které se usadí na hypokotylu nebo koření, vyklíčí v mycelium a proroste pokožkou rostliny do buněk hostitelského pletiva.

Jiným způsobem samovolného rozšiřování hub je rozrůstání mycelia v pode od rostliny k rostlině.

Rozšiřovaní větrem má význam pro houby vytvářející velká množství nepohlavních spár - konidií - jako např. nepravé padlí, peronospory - (Peronospora leptosperma na heřmánku, Peronospora hyosoyami na blínu, Peronospora verbasci na divizně, Peronospora valerianae na kozlíku) a nedokonalé houby - Deuteromycetes - (Ramularia Jampsanae na čekance, Ramularia levistici na libečku, Ramularia rhei na reveni, valerianae na kozlíku, Cercospora carvi na kmínu, Cercospora malkoffii na anýzu, Alternaria crassa na durmanu, Ascochyba vicina na šalvěji, Ascochyta alropae na rulíku, Cclletotrichum fuscum na náprstníku, Septoria digitalis na náprstníku, Septorta lavandulae na levanduli, Septoria melissae na meduňce, Septoria menthae na máte, Septoria saponariae na mydlici) dále i rzi (Puccinia menthae na máte, Puccinia malvacearum na slezu a proskurníku, Puccinia bistortae na andělice, Pucccinia millefolii na řebříčku, Puccinia oreoselini na fenyklu, Uromyces valerianae na kozlíku, Uromyces thapsi na divizně) a sněti (Sorosporium saponariae na mydlici, Entyloma calendulae na měsíčku). Někdy vítr roznáší celé houbové plodničky, např. u padlí (Erypsiphe cichoracearum na čekance, na omanu, na měsíčku, na blínu, Erysiphe salviae na šalvěji, Erysiphe valerianae na divizně, Erysiphe labiatarum na mátě, Erysiphe galeopsidis na meduňce, Leveillula taurica na jablečníku a divizně, Sphaerotheca fuliginea na měsíčku). Uvolňování výtrusu do vzduchu houba často aktivně napomáhá. Například vřeckaté houby vystřelují výtrusy z vřecek do vzduchu do výšky několika centimetru a někdy lze taková náhlá uvolnění výtrusu pozorovat i pouhým okem jako malý obláček prachu.

Někdy jsou výtrusy slepené slizovitou tekutinou v malé kapénky, které celé vítr roznáší. Z takových kapének nastává nákaza mnohem snáze a rychleji. Fyzikálním předpokladem pro šíření výtrusu vzduchem je jejich nepatrná velikost, a výtrusy se proto vznášejí ve vzduchu jako aerozol - mlha. Plodničky padlí, které jsou mnohem větší než výtrusy, mají pro dopravu vzduchem zvláštní přívěsná vlákna na konci často bohaté rozvětvená, která plodničky ve vzduchu nadnášejí. Výtrusy hub mohou být přeneseny na vzdálenost tisíce kilometru. Praktický význam má však jen nákaza v určitém okruhu od ohniska choroby, neboť ve vetší vzdálenosti se množství výtrusu rozřeďuje a nákaza se stává málo pravděpodobnou. Rozšiřování nákazy tekoucí vodou je méně časté, jedná se spíše o přenos celých odumřelých napadených části rostlin. Jinak vodou při zalévání a deštích se přenášejí spory z horních listů na spodní a obráceně.

Šíření nákazy pomocí jiných rostlin zdálo by se nám nemožné. Ale naopak. Mnohé houby mají ve svém cyklu různé mezihostitele (např. u různých rzi) nebo mohou napadat třeba i některé bezvýznamné plevele (např. peronospory a padlí), které pak infikují pěstované rostliny a bývají původci infekce na jaře. Na mezihostitelích vytváří houba většinou pohlavní rozmnožovací stadia.

Rozšiřování houbových onemocnění prostřednictvím živočichu je velmi časté. Z živočišné říše se v něm účastní hmyz, roztoči, háďátka, plži, ptáci, hlodavci apod. Většinou se jedná o nákazu kontaktní - přenášením infekce pouhým dotykem - a ranovou - kdy je rostlina nějak poraněna.

Člověk šíři rostlinné choroby hlavně nakaženým semenem a dopravou živých napadených rostlin (sazenic). Jinak se výtrusy hub přenášejí při obdělávání, plečkování, na obuvi, na šatech pracovníku, na nářadí apod. Pro ochranu rostlin je nejdůležitější kudy a jak nákaza proniká do rostliny. Způsoby a cesty nákazy jsou velmi rozdílné podle toho, o jakou nákazu jde. Nákaza se dostává do rostliny buď zdravými částmi - neporušenou pokožkou, průduchy, kořenovými vlásky, pupeny, klíčky, kořenovým krčkem - nebo poškozenými částmi - a to ranami vzniklými mechanicky nebo jiným fyzikálním poškozením (hmyzem), odumřelými místy po nákaze jinými parazity. Nákaza muže být prvotní (primární), postihuje-li rostlinu zdravou, nebo druhotná sekundární), postihuje-li rostlinu oslabenou již jinou nebo touž chorobou. Někdy i tentýž druh houby napadá rozmanité rostliny i různé jejich části, má pak v každém případě jiný způsob pronikání do živé rostliny a muže způsobit různé typy chorob. Například plíseň šedá (Botrytis cinerea) působí plesnivění a nevzcházivost semen, padání klíčních rostlinek, zahnívání částí rostlinných stonku za vlhkého počasí nebo na vlhkých pozemcích, dále tracheomykózy, ale také i vrcholovou hnilobou květenství u náprstníku vlnatého. Konidie houby se dostane na pokožku listu, listenu nebo osy, kde v kapce rosy vyklíčí v houbové vlákno. Stane se to za vlhkého ovzduší, kdy kapka vody zůstane na  listu po několik hodin a nevyschne. Tím, že kapka vody ulpěla na povrchu listu, chemicky se mění, neboť z listu se do ní dostanou některé látky (např. soli). Tyto látky pak podráždí sporu ke klíčení. Houba zpočátku roste tedy v živném roztoku. Látky vyluhované z pokožky listu dráždí chemicky myceliové vlákno, takže se ohýbá směrem k pokožce listu. Jakmile se vlákno dotkne pokožky, obvykle se mění: zduří, někdy se i rozvětví, pokryje slizem a na koncích vytvoří ztečený hrot, kterým proniká do pokožky. V tomto okamžiku nastává vlastní nákaza. Předchozí dej - klíčení výtrusu - není ještě počátkem onemocnění. Možnost nákazy závisí na době, jak dlouhou vydrží kapka vody, než vyschne, a na rychlosti klíčení výtrusu. Proto k nákaze některými houbami dochází pauze v zastíněných místech, kde se rosa nebo kapka děste udrží po mnoho hodin. Odolnost rostliny vůči nákaze závisí často na pevnosti a tloušťce kutikuly. Druhy nebo odrůdy se silnější kutikulou jsou odolnější než ty, které mají kutikulu slabší. Jakmile houbové vlákno pronikne kutikulou, začne pronikat do buněk pokožky. Tyto buňky mají steny 1-4 p. [tisíciny mm) silné, složené z celulózy. Tady si houbové vlákno pomáhá chemicky. Vylučuje látky, které hydrolyzují celulózu, tím se stěna buňky stává ohebnější, až se v ní rozpustí úzký kanálek, kterým vlákno pronikne do buňky. V buňce houbové vlákno opět zesílí, někdy se i rozvětví. Stejným způsobem proniká pak dalšími stěnami buněk. Pronikání sten buňky trvá velmi krátce a nejde zde pouze o chemický dej, ale i o mechanický tlak kombinovaný chemickým působením. Ale houby, které mají schopnost pronikat kutikulou a stěnami buněk, nemusí vždy způsobit onemocnění rostliny, protože rostlina se brání pronikání houbového infekčního vlákna. Rostlina vytváří kolem houbového vlákna ochranné pouzdro zhuštěné cytoplasmy nebo i celulózních vrstev. Jakmile však pronikne vlákno do rostlinného pletiva, začne vytvářet různé utvářená haustoria a myceliová vlákna, kterými čerpá z buněk výživu. Při všech houbových nákazách není průběh stejný, liší se podle druhu hub i druhu hostitelských rostlin. Infekční vlákna a mycelium u některých hub, které nemají schopnost pronikat přímo kutikulou a stěnami buněk pokožky a pletiva, pronikají dýchacími otvory nebo poraněním a potom mezi buňkami a do buněk vysílají, pouze haustoria.

K vývoji parazitické houby patří ještě doba plodnosti - fruktifikace nepohlavní a pohlavní. K fruktifikaci houby dochází buď na hostitelské rostlině nebo mimo ni, např. na odumřelém a opadaném listí. Doba fruktifikace parazitické houby odpovídá obvykle určitému vývojovému stupni hostitelské rostliny. Například zimní výtrusy rzi mátové dozrávají až na jaré a způsobují pak primární infekci rostlin. Fruktifikace houby muže být několikerá, třeba několika konidiovými stadii, vřeckatým stadiem, rozmnožovacími částicemi mycelia, jakou jsou sklerocia. Po nákaze (po proniknutí houbového vlákna kutikulou) začíná inkubační doba, kdy na rostlině nejsou ještě výrazně patrné příznaky onemocnění, ale patogen v rostlině již postupuje. Někteří paraziti se rozšiřují libovolnými cestami, nerozlišují pronikání mezibuněčné a vnitrobuněčné hostitelskými pletivy (např. Eythium debaryanum). Verticillium albo-atrum a některá fusaria pronikají cévami (xylemem) a způsobují tracheomykózy, onemocnění, která se projevují náhlým uvadáním rostlin. Houby poškozují rostlinu jednak mechanicky tím, že mycelium ucpává a rozrušuje vodivá pletiva, a jednak chemicky, toxickým působením jedovatých látek, které mají nepříznivý vliv na buněčnou šťávu a které ničí cévní svazky listu. V hrubých rysech rozlišujeme nákazu místní (lokální), kdy je napadená část výrazně ohraničena od zdravých pletiv (septorióza náprstníku) a nákazu všeobecnou (difuzní), která postihne a znetvoří všechny části rostliny (peronospora heřmánku).

Zdrojem infekce pro zdravé rostliny jsou onemocnělé rostliny, nakažené semeno nebo saprofytně žijící patogeny na rostlinných zbytcích nebo v půdě a trvalé výtrusy nebo jiné rozmnožovací vytrvalé útvary patogenu. Obvykle u víceletých rostlin přezimuje houbový parazit v hostitelském pletivu a je pak zdrojem infekce další rok. Jindy příležitostní patogeny, např. Botrytis cinerea, Alternaria tenuis, žijící saprofytne na rostlinných zbytcích, mohou přejít k parazitizmu na klíční rostlinky. Jiným zdrojem infekce jsou (např. u plísně makové - Peronospara arborescens) trvalé výtrusy - oospory - které se vytvářejí v listech a s odumřelými listy se dostanou do půdy. Plíseň šedá (Botrytis cinerea) vytváří na odumřelých stoncích bylin i na jiných rostlinných zbytcích trvalé myceliové útvary - sklerocia které zůstanou v půdě a za podmínek příznivých pro rozvoj houby vyrostou ve fruktifikující mycelium, schopné nakazit zdravé rostliny.

Na vegetativní rozvoj hub v půdě a na hostitelské rostlině má vliv hlavně dostatečná vlhkost prostředí, teplota, chemická reakce půdy, obsah živných látek v půdě a dispozice rostliny.

Dosavadní poznatky, že houbové choroby se šíři stále intenzivněji a rozšiřují se na stále nové pěstitelské pozemky, ukazují, že příčiny chorob nutno hledat v nedostatečném dodržování agrotechnických opatření, ve špatné volbě pozemku, a zanedbávání ošetření pozemku a kultur fungicidními prostředky a hlavně ve výsevu zamořeného osiva.

Při ochraně proti houbovým chorobám je třeba především věnovat pozornost zdrojům nákazy a agrotechnickým nedostatkům. Podle dosavadních poznatku je možné ochranu proti houbovým chorobám shrnout do několika opatření:

  1. K pěstování léčivých rostlin použít semene zdravého nebo mořeného fungicidními prostředky. Moření semene by mela být povinné. I když moření osiva nemůže nákazu plné vyloučit, muže ji velmi omezit.
  2. Dokonalá čistota a dezinfekce pařenišť, nářadí a půdy.
  3. Preventivně postřikovat setbu v pařeništích fungicidními prostředky.
  4. V polních kulturách preventivně postřikovat fungicidními prostředky vždy po deštích, po plečkování a pletí pozemku, kdy je zvýšená možnost přenesením nákazy.
  5. Zbytky napadených rostlin po sklizni pečlivé sebrat a spálit.
  6. Hluboká orba pozemku na podzim.
  7. Správná volba pozemku na lehce propustných půdách a v otevřených, slunných polohách.
  8. Nepěstovat na pozemcích několik roku po sobě stejné kultury.
  9. Volba pozemku a co největší vzdálenosti od pozemku se stejnou kulturou léčivé rostliny.
  10. Přikročit k šlechtění odrůd léčivých rostlin, rezistentních proti některým zhoubným houbovým chorobám.

 

Vera Jechová, prom. biol.


You-Tube kanál Herby

Kanál Herby