Rod Leuzea DC. (syn. Rhaponticum Ludw.) – parcha (leuzea), patří do čeledi Compositae (Asteraceae) a zahrnuje asi 50 druhů převážně vytrvalých bylin, rozšířených z oblasti severozápadní Afriky přes západní Evropu až do východní Asie. Většinou se jedná o endemity, z nichž některé jsou místně zařazeny mezi chráněné nebo ohrožené druhy. Celá řada z nich se již tradičně využívá jako léčivé nebo okrasné rostliny.

L. carthamoides DC. [syn. R. carthamoides (Willd.) Iljin], známá také jako parcha léčivá, parcha saflorová, leuzea šustivá nebo maralí kořen (leuzea šuštivá), je pro své výrazné farmakologické účinky považována za nejvýznamnější druh celého rodu.

Tato rostlina, pocházející z jižní Sibiře, je v současné době široce pěstována nejen v místě svého původního výskytu, ale i ve střední a východní Evropě (mj. i v České republice). V lidové fytoterapii je tradičně používána jako tonizující prostředek při celkové vyčerpanosti, regeneraci sil a rekonvalescenci po některých těžkých onemocněních. Výrazné adaptogenní a stimulační účinky této rostliny byly experimentálně potvrzeny v celé řadě původních vědeckých prací. Za nejvýznamnější skupiny obsahových látek jsou považovány především ekdysteroidy, flavonoidy, seskviterpenické laktony a polyiny.

U extraktů a některých látek izolovaných z kořenů a nadzemních částí druhu L. carthamoides byly nedávno experimentálně ověřeny také antiparazitální, antifugální a antibakteriální účinky. Na Institutu tropického a subtropického zemědělství České zemědělské univerzity v Praze v současnosti probíhá v rámci projektů Grantové agentury České republiky (525/02/D107) a Fondu rozvoje vysokých škol (FRVŠ 1523) testování antimikrobiální aktivity i některých dalších druhů rodu.

Podobným způsobem jako L. carthamoides se v místní lidové medicíně používá druh L. altaica (Spreng.) Link. [syn. Rhaponticum serratuloides (Georgi.) Bobr.], který je rozšířený především v oblasti východní Evropy, západní Sibiře a střední Asie. Reálné využití druhu je však poněkud limitováno faktem, že je na většině území svého přirozeného výskytu chráněný.

Dalším z farmakologického hlediska významným představitelem rodu je L. uniflora (L.) Holub [syn. R. uniflorum (L.) DC], vyskytující se především v oblasti Dálného východu, severního Mongolska, Číny, Koreji a východní Sibiře.

Kořeny této rostliny jsou společně s kořeny druhu Echinops latifolius Tausch. – bělotrn (ježibaba), součástí léčebného prostředku tradiční čínské medicíny, známého pod názvem „lou lu“, používaného při léčbě celé řady nejrůznějších zánětů, spály, růže (erysipel), mastitidy, vředů, dny, při poruchách menstruačního cyklu a ke stimulaci sekrece mléka. Mladé listy se v Koreji pojídají jako salát.

Z historického hlediska je jedním z nejdéle využívaných druhů Leuzea pusilla Spreng., jehož nástěnné malby byly nalezeny již v hrobce faraóna Tutanchamóna. V některých částech severní Afriky, kam se tato rostlina rozšířila z Přední Asie, Indie a Pákistánu, konzumuje arabské obyvatelstvo její aromatické kořeny jako zeleninu.

Mezi druhy lokálního významu patří například L. rhapontica (L.) Holub, pocházející z Alp, nebo L. conifera (L.) DC., která je rozšířena především v jižní oblasti Španělska, v Itálii, na Baleárách a v severní Africe. V místním léčitelství se čaj z listů L. rhapontica používá jako účinné purgativum. L. conifera je v tradiční medicíně považována za účinné antiflogistikum, analgetikum a stomachikum. Dále se používá při léčbě hemoroidů a jako prostředek k zmírnění bolesti hlavy a zubů. Pro svůj dekorativní vzhled je oblíbená jako skalnička.

Pěstovaným okrasným druhem je také L. centauroides (L.) Holub, pocházející z Pyrenejí.

Ing. D. Janovská, Ing. L. Kokoška, Ph.D.