Liečivé rastliny/Léčivé rostliny - časopis vydavateľstva Herba

Časopis o zdraví, fytoterapii, výžive, prírodnej kozmetike | Viac ako 50 rokov zaujímavého čítania
Články písané odborníkmi | ...vyliečime, spríjemníme, navoniame, potešíme, poradíme...

Všetky čísla

Z historie Českých a Slovenských zahrad léčivých rostlin

Doc. Dr. PhMr. Ing. J. Baloun, CSc.

Z HISTORIE ČESKÝCH A SLOVENSKÝCH ZAHRAD LÉČIVÝCH ROSTLIN

 Existenci zahrad léčivých rostlin (farmakobotanických nebo také medicinálních zahrad) dokládají důvěryhodné prameny již ve starověku.

Ve starověké Evropě se pak staly právě zahrady s tímto zaměřením kolébkou moderních botanických zahrad, jak je známe dnes.

            Léky používané starověkou a středověkou medicinou byly vesměs přírodního původu. Dobrá praktická znalost léčivých rostlin byla tedy nezbytná pro úspěšný výkon lékařského a farmaceutického povolání. Již u nejstarších evropských lékařských škol, které vznikaly v Itálii, byly proto zakládaný medicinální zahrady, v nichž se adepti lékařského a farmaceutického povolání seznamovali s léčivými rostlinami (Salerno 1309, Castelnuovo 1310, lékařská zahrada magistra Qualtera v Benátkách 1333).Medicinální zahrady se tak staly kolébkou novověkých evropských botanických zahrad. Jejich kořeny ovšem sahají hlouběji do minulosti. Již ze starého Egypta je známa existence skleníku s léčivými rostlinami královny Hatšepsut (15. stol. př.n .l.), z antického světa máme zmínku o Theophrastově zahradě v Athenách (4. stol. př.n .l.) a zahradě, v níž pěstoval jedovaté rostliny Attalos Philometor, král pergamský (2. stol. př.n.l.). Plinius Starší (l. stol. n.l.) navštěvoval v Římě zahradu Antonia Castora – zřejmě medicinálního charakteru – a učil se v ní poznávat rostliny. V raném středověku pěstovali Botaniku především ve vztahu k fytoterapii také Arabové (v Evropě založili, např. známé zahrady v Seville, Córdobě a Granadě).

            Ve střední Evropě měla nemalý význam pro vývoj medicinálních zahrad činnost některých mnišských řádů, zejména benediktinů a cisterciáků, kteří v klášterních zahradách vedle okrasných rostlin, zelenin a ovocných dřevin pěstovali vždy i léčivé rostliny (dochovaný plán švýcarského kláštera v St. Gallen z roku 820 jich uvádí 16 druhů). Abatyše benediktinského kláštera v Bingen na Rýně Hildegarda (1098 – 1179) popsala ve svém díle na 250 druhů užitkových a léčivých rostlin značný a zasloužil by si samostatné historické zpracování.

            Vývoj světských zahrad léčivých rostlin ve středověké Evropě výrazně ovlivnilo podrobné nařízení Karla Velikého o správě císařských majetků „Capitulare de villis vel curtis imperialibus“ z roku 812, v němž se ukládá povinnost pěstovat do konce přes 70 druhů léčivých rostlin (mezi nimi jsou ovšem jmenovány, např. i okurky a melouny). Královská města pak často přenášela svou povinnost pěstovat léčivé rostliny na městské lékaře nebo lékárníky.

            V Čechách je existence první světské farmakobotanické zahrady spjata s funkcí dvorního lékárníka (převzatou z francouzsko-italského prostředí a známou již z doby posledních Přemyslovců). Zahradu založil v Praze okolo roku 1341 Henricus Schwab (Henricus Suevus, Heinrich der Schwabe), o němž se podle dochovaného pramene domníváme, že byl dvorním lékárníkem Jana Lucemburského. Pěstoval v ní více druhů léčivých rostlin, ve své době byla známa jako „melounová zahrada“ (Hortus peponum).

            Známější se stala zahrada, kterou založil v padesátých letech 14. století v Praze (u nynější Jindřišské ulice) dvorní lékárník Karla IV. Angelo z Florencie. Snad dal popud k jejímu založení sám Karel, který měl zájem i o přírodní vědy a v době svého italského pobytu se stýkal s tamějšími vynikajícími lékaři a botaniky. Zahrada byla medicinálního i okrasného charakteru a stala se oddechovým místem pro panovníka, kam vodil i své diplomatické hosty (např. básníka Petrarcu, pobývajícího v roce. 1356 v diplomatické misi v Praze). O této zahradě (Pražané ji nazývali podle jejích prvního majitele Andělskou zahradou) se zachovalo více listin, ve zmenšené podobě existovala ještě v 18. století, kdy byl na části jejího pozemku vystavěn klášter, zrušený později za Josefa II., zahrada pak zanikla.

            Z konce 14. století jsou z Prahy známy ještě zahrady lékárníků Onofria (1382) na Slupi a Augustina z Florencie (1393) na Střeleckém ostrově.

            Ze 16. století máme z Čech kromě Královské zahrady v Jelením příkopě u Pražského hradu, budované od rok 1534 a některých šlechtických zahrad zprávy o několika farmakobotanických zahradách. Roku 1552 koupil vzdělaný šlechtic Jan starší Hodějovský z Hodějova, místosudí českého království a štědrý příznivec umění a literatury, panství Řepice u Strakonic. Okolo panského sídla založil zahradu se zeleninou, květinami a léčivými rostlinami. Podle svědectví soudobého humanistického básníka Víta Trajana zde pěstoval kromě jiného fenikl, sléz, řeřichu, čekanku, mateřídoušku, koriandr, šelvěj, kopr, routu, yzop, mák, křen, ředkev, česnek, melouny a tykve i okurky (tyto ještě dříve, než zavedl jejich pěstování na Znojemsku opat kláštera v Louce Šebestián Freytag z Čepiroh). Za třicetileté války byla zahrada zcela zpustošena.

            Na Slovensku jsou v 16. století bezpečně doloženy dvě farmakobotanicke zahrady. Bratislavský lékař a humanistický básník Juraj Purkircher (1530 – 1578), absolvent univerzity v Padově, se v Paříži seznámil s botanikem Carolem Clusiem (Charles de ĺEcluse) a u svého domu v Bratislavě založil farmakobotanickou zahradu typu středověkých klášterních zahrad, pěstoval v ní i nové neznámé druhy, studoval je a některé z nich aklimatizoval. Často provázel Clusia na jeho botanických cestách. Z Neapole získal fazoli, kterou Clusius po něm pojmenoval Phaseolus Purkircheri.

            Clusius se v Bratislavě stýkal i s Purkircherovým současníkem, lékárníkem a botanikem Andrejem Heindelem, který také založil (údajně v roce 1565) zahradu s léčivými rostlinami. Jeho syn Ferdinand, advokát v Bratislavě, se zahradě dále věnoval a vydal i katalog rostlin v ní pěstovaných. Ten se nezachoval, ale z výtahu zachovaného ve spisech Mateje Bela a obsahujícího na 170 druhu je zřejmé, že zahrada byla přeměněna na okrasnou – květinovou.

            Další zprávy o farmakobotanických zahradách souvisejí se snahami o obnovení lékařského studia na Karlově univerzitě na počátku 17. století. Tak již roku 1600 doporučuje známý lékař, lékárník a botanik Adam Zalužanský ve spisku, určeném pro císaře Rudolfa II. „Řeč ve prospěch anatomie a zařízení lékařského studia“ zřízení lékařské fakulty v koleji krále Václava, protože je u ní zahrada vhodná pro vyučování botanice. Další návrh na opravu univerzity, předložený profesory stavům v roce 1612 uvádí, že obnovení lékařské fakulty potřebuje novou kolej, která my měla být postavena při příjemné zahradě, jako je Andělská zahrada, aby se studující lékařství lépe a snaze učili botanice. Vědomí nutnosti univerzitní zahrady pro výuku pramení tehdy již i ze zkušeností, jichž nabyli někteří výzkumní čeští cestovatelé. Tak Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic na své cestě do Palestiny s Heřmanem Černínem z Chudenic (1598) navštívil v Itálii zahradu léčivých rostlin (“Orto medicinale“), kterou zřídila (již v roce 1545) vláda Benátské republiky při univerzitě v Padově. Z podrobného popisu je zřejmé, jak velký dojem naň zahrada učinila.

            Lékařskou fakultu v Praze obnovili až jezuité, když v pobělohorské době pohltili Karolinum. V té době měla fakulta přechodně (do roku 1636) také svou botanickou zahradu: podle diáře klementinské koleje byla dne 23. března 1624 určena pro lékaře část zahrady Rečkovy koleje. O její úrovni a osudech není nic známo. Již předtím však vlastnili jezuité v Praze jinou zahradu farmakobotanického charakteru – na Malé Straně pod Letnou na břehu Vltavy. Zahrada byla v 16. století v majetku Pernštejnů: Maria Manrique de Lara, vdova po Vratislavovi z Pernštejna, ji darovala staroměstským jezuitům, kteří v ní postavili kapli a refektář a plochu zahrady propůjčili k pěstování léčivých a okrasných rostlin. Po zrušení řádu v sedmdesátých letech 18. století zahrada zanikla.

            Ze 17. století máme z Čech také více zpráv o klášterních zahradách léčivých rostlin, např. v tepelském klášteře nebo ve strahovském klášteře, kde zavedl opat Kašpar Questenberk (ve funkci 1613 – 1640) v opatské a konventní zahradě pěstování šafránu, dovezeného z Porýní a kde za opata Vincence Makaria Franka (od roku 1658) pěstoval Otto Bielfeld v klášterní zelinářské zahradě léčivé rostliny. Z Moravy máme ze 17. století zprávu o velmi bohaté světské zahradě farmakobotanického charakteru, kterou vlastnil mikulovský měšťan a lékař Joh. Ferd. Hertodt z Totenfeldu.

            Na Slovensku založil v 17. století v Bratislavě významnou botanickou zahradu ostřihomský arcibiskup Juraj Lippay, bratislavský rodák: byla však zaměřena převážně na květiny, zeleninu a ovocné dřeviny. Jak o tom svědčí dílo arcibiskupova bratra (Ján Lippay, Pozsonyi kert, 1664 – 1667). Z farmaceutického hlediska významnější byla v druhé polovině 17 století bratislavská zahrada lékaře Karola Raygera (*1641), absolventa univerzity v Padově, věnovaná léčivým rostlinám. Rayger byl členem Academie Leopoldiny a v jejím časopise uveřejnil i dvě farmakobotanické práce – o rulíku zlomocném a o křenu. Raygerova zahrada existovala i v následujícím století: po zakladateli již dědil jeho syn, rovněž lékař, a nakonec ji získal známy lékař a lékárník Ján Justus Torkos.

            Farmakobotanickou zahradu založil také městský hlavní lékař v Levoči David Spillenberger (1627 – 1684). Tibenský a Futák se zmiňují také o botanické zahradě v Prešově v 17. století: není však jasné, zda souvisela s existencí soukromé lékařsko-lékárnické školy význačného prešovského lékaře, lékárníka a veřejného činitele Jána Webera. Zato farmakobotanická zahrada lékaře Andreje Hermana v Banské Bystrici nepochybně souvisela s existencí Mollerovy a Hermanovy soukromé lékařské školy.

 

                                                                                           Pokračování

Home Archív Všetky čísla 2008 5/2008 Z historie Českých a Slovenských zahrad léčivých rostlin